20. října 2018
Zpěvačka Jitka Zelenková vydává nové album s názvem Intimity a slaví (neuvěřitelných) padesát let na hudební scéně. Většina lidí ale víc než její obdivuhodné úspěchy, nepopiratelný talent a obrovskou profesionalitu řeší její stav: svobodná a bezdětná.

Ve světě showbyznysu se pohybujete rekordních padesát let. Jaký největší nesmysl jste o sobě za tu dobu slyšela?

Pořád jeden a ten samý – že jsem se kvůli kariéře vzdala rodiny, což není pravda. Nic jsem ničemu neobětovala. Svou profesi jsem vždycky dělala s velkou láskou – a že se mi do cesty nepřipletl pěkný, rodinný model? To se prostě v životě stává. Rozhodně v tom nebyl z mojí strany nějaký záměr. Přesto ze mne novináři dělají opuštěnou a nešťastnou chudinku, která zpívá, protože nic jiného nemá. Takže ještě jednou: Nejsem žádná kariéristka, chudinka, nebo dokonce oběť! Když mi dneska spolužačky ukazují fotky vnoučat, na oplátku jim ukazuju obrázky svého publika, tedy lidí, pro které jsem důležitá a dělá jim radost to, co umím. Mé zpívání jim něco přináší a já jsem na to pyšná.

Vážně vám nechybí vlastní děti? Ani trochu?

Věřte nevěřte, nechybí. Jsem opravdu spokojená s tím, co mám. A jen tak mimochodem, mít rodinu je určitě fajn, ale co vám to zaručuje? Vím o tolika rodinách, kde to nefun­guje tak, jak by mělo. Stačí se rozhlédnout – smutných příběhů se kolem odehrává víc než dost, ale stejně se pořád mluví hlavně o nás svobodných. Jako bychom měli na čele nějaký cejch nebo co…

Jste svobodná, ale vztahů jste prožila dost. Jeden z nich ­trval jedenáct let a byl s tehdy ženatým kapelníkem Karla Gotta, muzikantem Ladislavem Štaidlem. Jak na něj dnes vzpomínáte?

Jako na velkou lásku, která odstartovala v mých třiadvaceti, kdy jsem začala s Karlem Gottem vystupovat a jezdit po světě. Byla to nádherná a neskutečně intenzivní doba, po pracovní i soukromé stránce. Spoustu věcí jsem se naučila a jako žena i zpěvačka vyzrála. A že můj vztah s Láďou nebyl takzvaně naplněný a on zůstal se svou rodinou? Tak to mělo být a já to respektovala. Ovšem to už je dávná historie. Co moji další partneři? Ti budou zapomenuti?

Koho přesně máte na mysli? Kdo další se vám nesmaza­telně zapsal do srdce?

Třeba „horal“ Miloš, kterého jsem poznala v šestačtyřiceti a strávila s ním sedm let. To byla láska jako trám. Jenže jsem se rozhodla, že ho z Harrachova přestěhuju k sobě do Prahy, a to byla osudová chyba. Velkoměsto mu ani trochu nesedělo. Neměl tady co dělat, neměl tu své přátele a svoje hory. A tak jsme se nakonec rozešli. Ale jsme kamarádi. Vlastně přátelské vztahy udržuju se všemi svými bývalými partnery. Občas se dokonce stává, že se mnou konzultují svoje nové lásky.

DISKUTUJTE A VYHRAJTE: Jaký je váš názor? Souhlasíte, že i bez dětí lze prožít plnohodnotný život? A jakým mužům dáváte přednost? Spolehlivým, nebo spíš těm nespoutaným? Napište nám na Facebook Ženy a život! Tři nejzajímavější odpovědi odměníme hezkým dárkem.

Jaký vlastně musí muž být, aby vás okouzlil?

Přitahují mě typy, s nimiž se těžko žije – takové to chlapisko, které to umí s ženskýma a dokáže si je omotat kolem prstu. Má ostře řezané rysy, opálenou pleť, udržovanou postavu. Je jedno, kolik mu je let. Prostě se na vás podívá a jako by udeřil blesk… Je jasné, že takový člověk je „chodící problém“, ale nemůžu si pomoct, odjakživa dávám přednost chlapákovi před nudou. I když je mi naprosto jasné, že to časem zkrachuje.

Rozchod nebývá nikdy lehký. Umíte si představit, že by se s vámi milovaný muž rozešel po esemesce či Facebooku, jak bývá dneska zvykem?

To je strašná kruťárna, kterou, alespoň doufám, nikdy nezažiju. Vždyť nemáte šanci dívat se tomu druhému do očí, neslyšíte intonaci hlasu, nic mezi vámi neproudí. Jde jen o slova a ta se dají vyložit všelijak… Nedokážu si to vůbec představit. Ukončení vztahu je pro mě zásadní a vnímám ho jako obrovský zásah do citů. Ale pozor, když chcete, dá se s tím pracovat – já jsem si třeba všechny svoje rozchody přetavila do přátelství. Z milence jsem si udělala kamaráda, a to čistě sobecky kvůli sobě, aby mě to netrápilo. Život je krátký a já v něm nechci mít žádnou negaci. I s většinou ­kolegů mám dobrý vztah, rozhodně tam není nepřátelství. Je to asi dané mojí povahou – rychle zapomínám na křivdy.

Takže jste taková hodná holka?

Víte, co se říká? Hodná rovná se blbá. Přiznám se, že bych někdy byla za potvoru docela ráda, ale neumím to. Nemám talent mrkat řasami, hrát křehkou, bezbrannou a přitom se dotyčnému v duchu smát… Odjakživa mluvím přímou řečí, což prý silnější pohlaví moc nemusí. Jak mi prozradil jeden kamarád, mužům ženské hry vyhovují, dokonce i když jsou průhledné jako sklo. Důvod už mi neprozradil, ale zřejmě jim to zvedá sebevědomí.

Takže v rovnocenné partnerství asi moc nevěříte, že?

Obávám se, že ne… Muž a žena jsou každý z jiného těsta. Vezmě­te si třeba nevěru – jistě, i ženy bývají nevěrné, ale chlapi daleko víc. Mají to v sobě tak nějak zakódované. Podle mě by se nemělo říkat muž, ale mnohoženec. Mají to prostě v sobě, i když smířit se s tím je těžké. Ženu vždycky zraní, když jí partner zahne. Chlap to tak zásadně neprožívá. Ve většině případů to pro něj není ani důvod k rozvodu, vztah pošramocený nevěrou raději donekonečna natahuje. Kdežto když se zakouká žena, hned za sebou pálí mosty. V každém případě se partnerské vztahy dostaly do slepé uličky. Lidi spolu dlouho nevydrží a jsou takoví otupělí, což se mi nelíbí. Já mám ráda, když jsou lidi citliví a vnímaví. Citová otupělost jde ruku v ruce s cynismem a to je jasná cesta do pekla. Když jste naštvaná, zanadávejte si. Když smutná, plačte. Je vyloženě zdravé nechat na sebe věci působit, což platí i pro muziku. Když něco poslouchám a přitom mi po těle naskočí husí kůže, vnímám to jako dobré znamení.

Stejný pocit jsem měla i při poslechu vašeho nového alba s názvem Intimity, které vyšlo začátkem října a obsahuje čtrnáct songů od amerických standardů a francouzských šansonů až po filmové melodie či bossa novu. Muselo vás stát spoustu energie…

Ano, ale jinak to neumím. Jsem poctivec, neumím nic ošidit. Desku jsem připravovala dva roky – a to, že jsem si tenhle luxus mohla dovolit, je především zásluha mých přátel, Martiny a Jaromíra Gajdáčkových. Udělat dobrou desku ­totiž dnes vůbec není levná záležitost. Moc si jejich podpory vážím. Jsou to skvělí lidé, vedou společně nadaci TopHelp, která se věnuje poskytování domácí péče. Je to moc důležité téma, o kterém se málo mluví. Já s nimi na tomhle projektu už dlouho spolupracuju. Mám v tomto ohledu i osobní zkušenost. Moje maminka byla dlouho velmi vážně nemocná a jejich pomoc by se mi tenkrát moc hodila.

Jaká byla spolupráce na duetu s Davidem Krausem? Jak to dělá, že vypadá pořád tak skvěle? A jsou její kudrliny přírodní? To vše se dočtete v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji.